Přejezd republiky...
... je závod organizovaný Pavlem Štorkem z Koloběžek Hodkovice. Jezdí se podobným stylem jako cyklistické brevety a je založen na duchu fairplay. Start je kdykoliv ve vymezeném čase a čas startu potvrzuje účtenka z místa startu – letos to byla benzínová pumpa v Broumově. Na trati závodu jsou povinné kontroly, kde účastník musí prokázat průjezd – letos byla jedna na česko-moravském pomezí a úkolem bylo se s touto cedulí či nástěnkou v lese vyfotit. V cíli čeká cílový komisař a večírek účastníků, kteří už dojeli do cíle. Cíl se zavírá v určený čas. Letos bylo třeba vystartovat z Broumova po 5:00 v pátek ráno a dojet dřív než v neděli 14:00 do penzionu Jelení vyhlídka v Novohradských horách.
Přejezd jezdí závodníci soutěžící jeden s druhým a loni jej vyhrálo duo Kulka-Pelc, ale i prostí vytrvalci soutěžící spíše sami se sebou a jejichž cílem není konkurenceschopný čas, ale dojet v limitu.
Lákají mě takovéto výzvy a loni jsem nemohl jet. Byl jsme po neúspěšném pokusu o Praha-Vídeň nonstop, kdy jsem odstoupil na 200km kvůli otoku nalomeného zápěstí a zlomené klíční kosti. Seděl jsem doma se sádrou a kšírami a spal v sedě a sledoval jiné líné Nutrie jak jedou – Tom Possum s Vláďou Veselým jeli a dali podobnou trať Šluknov – Vyšší Brod za 32 hodin.
Takže letos ano, chci jet. Podobně se rozhodly téměř všechny Nutrie: Tom, Vláďa, Máří, Colombovi i Hamík. Hamíkovi do plánu vstoupili v práci a místo přejezdu Pomáhal a chránil. Honza Hlad jako nesoutěžní typ akcí pro její „masovost“ opovrhl a zůstal doma. Chyběl nám, ale ještě, že tak.
Nejsme závodníci a jsme Líné Nutrie, které jezdí natěžko, samy za sebe a bez supportu, takže plán byl jet co to půjde a až to nepůjde lehnout do spacáků, hamak a plachtiček, pospat si a jet dál. Trasu volí každý sám a tak Tom hlásí 315km a Máří 320km. Já vím, že v autě mám pěkný autoatlas a peču na to. Punk není mrkev.
Start byl stanoven na čtvrtek 17:07 z hlavního. Ukázalo se ovšem, že ne všem to vyhovuje a tak nakonec Vláďa angažoval řidiče a sraz se mění na 18:00 Velorama s odjezdem minutu po zavíračce 19:01. Yupí nebudu muset zavírat obchod brzo, pojedeme společně mým autem a budeme se mít i čím vrátit. Omyl – řidič jel z Broumova v noci zase zpět do Prahy aby v pátek tvořil hodnoty.
Do skupiny pěti nutrií se přidal ještě Zbyněk – Klon Al Nathal a tak úkol zněl jet mým sedmisedadlovým autem v sedmi a se šesti koloběžkami. Setup pro převoz koloběžek nebyl úplně obvyklý, ale kombinace tři v nosiči na pátých dveřích, dvě vzhůru nohama na vidlích na kouli a jedna na střeše střešního stanu se osvědčila. Koloběžka na střeše jela přikurtovaná a podložená polštáři, které shodou okolností vyhazoval pension vedle mého obchodu.
Světlý obrázek startu zakalily tři příhody. 1) kolem šesté se správně schází Nutrie včetně Honzy, který se ovšem přišel jen rozloučit. Místo balení auta Nutrie usedají na zahrádku protější pizzerie a začínají kalit se slovy, že kdo se napije poslední, řídí. No, budu to já, protože tou dobou ještě prodávám kola v obchodě. Klon volá, že přijde pozdě a sice po té sedmé. V sedm nevyrážíme na cestu, ale Nutrie vyráží koupit startovné – lahev bílého pro organizátora Pavla Štorka a teleportační lahve portského na cestu. Komplikace č.2 je tu. Máří přejde ulici Milady Horákové na semaforu a na druhé straně se plácne přes kapsu, zjistí, že nemá peněženku a vrhne se zpět přes ulici přímo pod kola projíždějícího vozu. Tomu se bravurně vyhne ovšem do kotoulu, při kterém si pořídí tržnou ránu na hlavě. Bojí se že jí ujedem a necháme ji v Praze a tak utají jak k ní přišla a pokouší se tvářit jako že nic a že pojedeme. Komplikace č.3 jsem já, volá mi z domova Klára jestli mi nebude chybět ta hromádka oblečení obsahující trička a taky cyklokalhoty, co leží mnou pečlivě připravená a zapomenutá v koupelně na topení. Naložíme tedy koloběžky, vyfotíme si ten pakistánský setup a jedeme. Ne do Broumova, ale s Máří na Bulovku na šití a do Klecan pro zapomenuté věci. Cestou nás bravurně předjíždí motorkář, mává cosi do okénka a nutí nás zastavit. Děkujeme, chtěl říct, že přípojku světelné lišty zabrušujeme tažením po asfaltu za sebou a světla nesvětlují. Doma nakládám zapomenutou sadu oblečení a míříme na Bulovku. Máří se dobře připravenou historkou vyhnula rentgenu a taky čekání zda neomdlí na vnitřní zranění hlavy, stále tají, jak k ráně přišla a nasedá a jede na start přejezdu s šesti čerstvými štychy na temeni.
Tele-portace neboli kalba probíhá na palubě vesele, řidič (já) ji smutně pozoruje v zrcátku a jedeme směr Broumov respektive Martínkovice. Cestou trneme na každém hrbu o osud řídítek spodních koloběžek. Zcela zbytečně – jak se ukázalo – jsou tam v pohodě. Cestu jsem si na rovince ve sjezdu do Broumova nečekaně zpestřil pohledem na krásný měsíc. Abychom si té krásy užili naplno, zhasnul jsem na chviličku světla auta. Vyděsil tím sám sebe i všechny ostatní: nevypadá to tak, ale fakt autem bez světel jet nejde :-).
V cíli, tedy na startu, jsme kolem půlnoci. Obtěžkáme startovným – lahvemi bílého – Pavla Štorka, probudíme půl kempu a mizíme ve stanech a pokojích. Předtím jsme zahrnuli vděčností a díky řidiče Honzu (nikoliv Hlada ale Lukáše), který mizí do tmy směrem na Prahu.
Hromadný start nastává ráno kolem osmé. Odjíždíme na koloběžkách do Broumova, dáváme ranní kafe a tatranku a čekáme na start. Klon vytahuje itinerář, který má v šesti kopiích a rozdává jej. Má to po nejopuštěnějších silnicích, co našel – jupí – beru si kus a nebudu muset autoatlasem listovat naslepo.
Odstartováno, závodníci mizí v dáli, dálkoplazi se pomalu rozjíždí do různých směrů a i Nutrie se dávají do pohybu. Startujeme po přípitku se skupinou podporovanou červeným Mercedesem V-klass vybaveným ledničkou s vychlazeným Prosecem. Křtíme je na Holky z Proseka. Skupina Nutrií se trhá hned v prvních kopcích a definitivně se tvoří skupinka tzv. Rychlých Nutrí a Pomalých Nutrií. Rychlé Nutrie – Vláďa a Tom a s nimi Mářin kamarád Dlouhán milují auta a jedou po státovkách v provozu tedy směr Hronov a Náchod rovnou. Máří, já a Klon odbočujeme do kopců na okresky.
Cesta ubíhá pomalu, ale panuje super počasí. V Bělovsi potkáváme další skupinu Jirky Bouzka, která jela původně přes Hvězdu paraviatickou vložkou přes Broumovské stěny. Dáváme kafe a dortík a závod se stává gastrovýletem a skupina je přejmenována na Gastrotým Líných Nutrií.
Jedeme přes kopce a u Rozkoše podruhé míjíme červenou support káru Holek z Proseca. Zastavuje a dává nám napít z lahve dobře vychlazeného Proseca. Holky z Proseca jsou neznámo kde a řidič Tomáš jede tankovat.
Následuje úsek, který si Máří při minulovíkendovém tréninku označila jako „tudy už nikdy nechci jet“ – taky jsme ho celý šli pěšky. A Slavětín s hovorným hospodským odchytávajícím cyklisty na dobrou krmi a spoustu řečí. Bavíme se o kolech, lodích, obytňákách, ČOIce a dalších tématech a obědváme. Radler, polívku, cyklokotletu, kafe a pišingr. Při placení pán exceluje bafne na mě 270kč. Hlava mi nebere, jak to nabral, když za cyklokotletu chce 90kč a reklamuju cenu slovy „no to jsme se nějak rozšoupli“. Pán předstírá další výpočet, omlouvá se a slevuje padesát korun. Přijímám a odcházím ven s s vesele míněnou poznánkou „Tak se na ně musí na Pražáky“. Ostatní platí už celkem adekvátní částky. Pán přibíhá s dalšími omluvami a panákem rumu. Přesto je ta hospoda super, dobře vaří a chlapík spíš pobavil než cokoliv jiného :-)
Jedeme a jedeme, charakter cest se zhoršuje a zase zlepšuje, asfalt je místy strašný a je třeba se odrážet i z kopce, ale ubíhá to. Vpravo vedle nás se formují divoké mraky a radarová specialistka Máří určuje Dašice jako místo večeře a nucené přestávky pro vyhnutí se dešti. Chviličku po usednutí ke stolu skutečně prší. Nutná půlhodinová přestávka se nevhodnou objednávkou „jenom takové rychlé pizzy“ protahuje na dvě hodiny. Uf to jsme nečekali. Déšť je pryč a jedeme dál. Klon překonává svoje životní první kilo. Jak přichází kopce a blíží se Hlinsko, tak přichází krize. Hlavně Klonovi, který už tři hodiny nekouřil, ale neví o tom, nejede mu to a neví proč a propadá panice. Strhává skupinu a plán jet nonstop padá a nahrazuje jej jiný plán. Vykoupeme se ze soli a potu v lomu u Srní a přespíme do 6ti na verandě místního kiosku. Skutečně dost znaveni se 139km v nohou lezeme do vody lomu a zalézáme do spacáku kolem 23:30 s budíkem na 6:00. Závod s gastropauzami se definitivně mění na vícedenní výlet.
Ráno nás míjí netečný správce areálu a jeho pejsek, snídáme zbytek věnečků zakoupených na startovní pumpě v Broumově (nepochopil jsem, že hromadný start v 9:00 mě zbavuje povinnosti mít účtenku) a jedeme. Sjíždíme do Hlinska a stoupáme na první z nekonečně mnoha vrcholů Mářiny trasy přes Vysočinu. Dopoledne nás ve Vepřové dojíždí Holky s Proseca. Všichni čekáme další slejvák a hledáme kam se před ním schovat. Nejlepší koloběžková pláštěnka je totiž hospoda. Slejvák se nekoná a tak jedeme na kontrolní bod. Tam dost fouká a vůbec se od rána změnilo počasí na studeno a pod mrakem. Holkám z Proseca jsme ujeli, ale Tomáš je čeká na kontrolním bodě a podaruje nás opět hltem Proseca a dokonce i hrnkem teplého čaje, který na kontrolním bodě vaří pro Holky z Proseca.
Sjíždíme do Polné, čas nás začíná tlačit a chceme už podruhé nespat a tak svačíme jen v Coopu. Ovšem začíná pršet z velkého černého mraku přesně před hospodou u muzea v Polné. Dáváme si skvělý půllitr černého čaje s mlékem podaným ohřáté v nerezové konvičce a super vývar podávaný jako prázdné talíře a plechová polévková mísa plná skvělého vývaru.
Déšť odešel, Aladin je nám nakloněn a tak jedeme dál. Před Jihlavou musíme na hnusnou státovku se silným provozem. Na sjezdu dosahuju asi rekordu, Máří computer ukazuje v okamžiku, kdy jsem kolem ní proletěl, asi 65kmh. Po celé dva dny jsem v každém sjezdu jako nejtěžší člen výpravy lítal nejrychleji. Míjíme Jihlavu, svačíme na louce za ní a jedeme s cílem vykoupat se u Nové bystřice v Osice a jet už nonstop do cíle.
Navečer radarová specialistka Máří podává další skvělý výkon. V Batelově jdeme na večeři v době, kdy se nám nad hlavou čerti žení a čekáme o 30 minut déle, abychom ten déšť ani nedojeli. Vyšlo to, jedeme suší mokrou krajinou. Nejlepší cyklistická pláštěnka je totiž hospoda :-)
Kousek před Strmilovem mě dojíždí Klon se slovy: „Člověče to je super, jak ten aerodynamickej pytel je v těch vyšších rychlostech dlouhej. Jedu deset metrů za tebou a zrychluju a zrychluju musel jsem vstát, abych tě nepředjel.“ Zároveň mi tuhne zadní brzda, nebrzdí už po centimetru posunu, ale hned. Jdu hledat závadu a nic nenajdu. Ve Strmilově nasazujeme světla a zjišťuju, že mám bouli jako prase na předním plášti. Force nás začíná opouštět. Tak příští sjezd brzdím jen zadní brzdou. A ouha – v koncové zatáčce doleva na kostkách mi koloběžka přibrzdí zadní kolo sama od sebe. Jdu hledat, co to je. Nenajdu nic a tak kompletně odpojím celou brzdu. Tři odrazy na jedné noze ok, výměna a koloběžka bez zadní brzdy stejně přibržďuje. Vyndám kolo a upnu ho znova, kontroluju ložiska, zda nejsou přidřená a výplet, zda to někde nešvidrá. Nic, nic, nic. A Klon říká: stoupni na to, máš kolo nakřivo. Vyměníme se a skutečně kolo vypadá nakřivo, sleze a je ok. Vidle drží, kolo drží, upínák drží. Záhada. Až si konečně všimneme, že levá šalve je pod lakem prasklá a kolo uhýbá doprava a opírá se do špalíku brzdy i když je odpojená.
Heuréka! a Do prdele! Končím. Tým odmítá opustit mrtvolu. Pravidlo Líných Nutrií říká, že mrtvola se nechává ležet u silnice a Nutrie jedou dál. Mrtvola buď zmrtvýchvstane a dojede na předem neznámé místo noclehu anebo se dopraví kam chce. Oni na pravidla kašlou a odmítají dojet závod beze mě. Je 22:05.
Píšeme na Nutrijní debatu ve FB messengeru, že moje koloběžka ja kaput a že končím a v tu chvíli vstupuje do hry Honza Hlad a odepisuje „A nechcete něco přivézt?“ „Třeba koloběžku?“.
Nevěřícně telefonuju, že ano, že chci a podstoupím velice rád ostudu roku, dojedu zbytek na půjčeném Morčeti, kterému se směju už třetím rokem.
Proč mi GT ruplo? Nejel jsem na GT, ale na testovacím prototypu, který nemá stejnou podobu podkovy ztužící zadní vidlici. Můj prototyp ji skoro nemá a má ji vařenu z ruky z něčeho ručně přibroušeného, aby to tam aspoň nějak bylo. To velmi mění silové poměry na páce mezi „pevnou“ částí rámu a „pružící“ částí rámu tj. šavlí zadní vidlice. Můj prototyp v souladu s testovacím záměrem dostal dost pokouřit. Mám ho dva roky, vážím 120kg (momentálně 116kg), jezdím na něm vlastně pořád s brašnami po mizerných silnicích, odjel několikery Brdy mimo cesty, dovezl mě na Kap Arkona, neváhám na něm skočit obrubník i s brašnami, když se to ukáže potřeba atd. atd. A tyhle dva dny dostal nepočítaně drsných velmi rychlých sjezdů po mizerném povrchu. Výsledkem je únavová zlomenina v místě stresspointu, který na sériovém GT není. Je eliminován zvětšením a prodloužením výztužné podkovy.
Jdeme tedy spát pod plachtičku blízko autocampu Komorník a posíláme bod v mapě Honzovi, aby nás se svým Defenderem našel.
Přijel nějakou cyklozkratkou přes pole a lesy cca ve 3:00 a cca ve 4:00 máme probuzeno, dovyprávěno a sbaleno a vyrážíme zpět na trasu. Musíme to dát v limitu. Honza odjíždí pověsit hamaku někam do lesa a přijede pro nás do cíle.
Den začíná brutální zimou a mlhou všude kolem z vody ze včerejšího slejváku. Jedeme studenou nocí lezavým hnusnem. Začíná svítat a krajina krásní a otvírá se.
V Nové Bystřici sedáme na kafe do nonstop baru. Máří má dost a kope do sebe nejen kafe, ale i první Redbull. Místní tak dvacetiletý opilec vytahuje otázku, hledá slova, pomalu pečlivě formuluje a souká ze sebe, jestli, když na tom jedem, jestli taky musíme tou nohou přestat, postavit se obráceně a jet, zase pak jako na tu, druhou nohu? Jasně, že střídáme nohy!
Znám dobře krajinu kolem Nové Bystřice, jezdil jsem tam na kolo několik let a vedu skupinu na hraniční přechod. Doba se ale od roku 1992 změnila a hraniční přechod nám přidává zbytečné kilometry, protože mezitím nás přijali do Unie i do Shengenu a mohli jsme si ušetřit kopec a pár kiláků přímější cestou. Jasně, stará struktura to pamatuje jinak :-)
Ve Staňkově snídáme v pekárně v kempu koblihy a poté na pumpě Máří gramaří a kope druhý RedBull a kupuje další do zásoby.
Jedeme rovinou jižních Čech a těšíme se do cíle. Až se na obzoru zvednou hory. Tam nejedeme, to musí být Šumava, podívej, jak je to tmavý a šedý, to je daleko. Není to daleko a pojedeme tam. V Nových Hradech Máří dochází RedBull, kupuje si tedy čtvrtý, aby jí v v Horní Sropnici začalo být fakt blbě od žaludku. Dle zkušeností kluků z Gira do ní posíláme v místním vietshopu 3 přesnídávky z tuby a jedeme nahoru na Dobrou Vodu a Hojnou Vodu (nevšimli jsme si totiž, že rovnou cesta vede taky a ušetřili bychom si 50 výškových metrů). Stoupání je ale skoro zadarmo a ty hrůzy, co jsme viděli z dálky jsou v reálu v pohodě. Ani nevíme jak a jsme v Hojné vodě skoro na vrcholu sedla. Máří zažívá úlevu nahoře na kopci a zkouší pomoci přesnídávkám malým pivem, aby srovnala žaludek. Závodníci v cíli jdou do kolen z fotky na FB, kde Líné Nutrie 20km před cílem sedí na pivu.
Pohledem do mapy a počítáním vrstevnic zjišťujeme, že mýtický jedenáctikilometrový kopec, kterého se bojíme už od hranic Rakouska nebude, protože už byl, itinerář ho počítal už z Nových Hradů. Jsme nahoře. Zbylá dvacka je plus mínus rovně a stoupá už jen kousek. Boží! Šup tam s malým pivem respektive Radlerem!
Jedeme dál, tedy spíš následujeme s Klonem Máří, která plná euforie, že trápení je u konce, zmizela ve sjezdu, kde můj provizorní mapník držící autoatlas navrchu Honzovy půjčení Ortlieb Ultimate brašny nedrží na hrbolech záplatovaných záplat silnice ani minutu. Ruším jej a jedu opatrně dolů. Máří doháníme na téměř neexistující silnici respektive spíš na hromadě kamení vedoucí na Jelení vyhlídku. Jsme v cíli. Za 52 hodin, kdy jsme 9 hodin spali, 19 promrhali čekáním a odpočíváním zhusta po hospodách a zbytek jeli na koloběžce. Jsme grogy, jsme poslední. Dojeli jsme ale v mimitu a tričko „Přejel jsem republiku“ BUDE.
A máme skvělé kamarády, kteří neváhají v noci jet 150km s koloběžkou, aby nezkazili srandu. Děkuju Honzo.
Máme super partu, co je ráda spolu (Hamíku, chyběls nám).
A známe partu cvoků, co organizují super závody, kde závodí nejen skuteční závodníci (smekám – pánové Hercík, Štork, Jun, Pilný a spol. …), ale nevadí jim ani parta cvoků jako jsou Líné Nutrie.
